Jak se Zdeněk Burian a jeho kolegové naučili kreslit dinosaury

Od chvíle, kdy člověk pochopil nezměrnost geologického času a zjistil, že kdysi obývala svět jiná společenstva živočichů a rostlin, chtěl si umět lépe představit, jak asi takové dávné světy mohly vypadat. Zatímco slova dokázala podobnou představu poskytnout jen stěží, výtvarné podání mělo nepochybně mnohem větší šanci na úspěch – ačkoliv bylo od začátku jasné, že většina detailů a prvků z krajin a tvorů obývajících pravěké světy nám zůstanou už navždy skryté. Přesto si však lidé chtěli umět pravěké krajiny lépe představit – postupně tak od prvních nesmělých pokusů o podobné rekonstrukce vznikal výtvarný obor, který bychom mohli nazvat paleo-uměním (z anglického slova paleoart). Zatímco dříve se podobným tématem zabývala jen hrstka výtvarníků, často se zcela odlišnými ambicemi, dnes se již této nové profesi věnují desítky umělců na plný úvazek a mnohem profesionálněji než dříve. V českém prostředí samozřejmě navazuje tato tradice především na osobnost Zdeňka Buriana a výtvarníci mladších generací, jako je nedávno zesnulý Jan Sovák (1953–2025), dále Petr Modlitba (nar. 1968) nebo třeba slovenský ilustrátor Vladimír Rimbala (nar. 1978), aktivně pokračují v jeho odkazu. Burian je nicméně svým výtvarným stylem, uměním „vtáhnout“ publikum do svých obrazů a vzít je doslova na výlet do jiných geologických období naprosto nedostižnou osobností světového paleoartu. Jaké ale byly vlastní historické počátky tohoto malého odvětví výtvarného umění?

Baryonyx walkeri, velký teropodní dinosaurus, žijící na území dnešní západní Evropy v období rané křídy (před 130 až 125 miliony let).

Pojem „paleoart“ zavedl v 80. letech minulého století Mark Hallett (nar. 1947), americký výtvarník, který se sám od roku 1974 specializoval na tento druh umění. Historie paleontologické rekonstrukce v širším smyslu však sahá mnohem dál do minulosti. Pokud si dovolíme jistou míru spekulativního náhledu, pak můžeme za první příklady paleoartu považovat již starověká vyobrazení na korintských vázách z 6. století před naším letopočtem! Kolem roku 550 př. n. l. byla totiž vytvořena podobizna „trójské příšery“, založená možná na detailní prohlídce zkamenělé lebky třetihorního žirafovitého kopytníka Samotherium. Podobně starověká zobrazení gryfů (létajících bytostí s orlím zobákem a křídly a lvím tělem s mocnými spáry) jsou některými autory považovány za umění inspirované pozorováním zkamenělin (v tomto případě dokonce možná malých rohatých dinosaurů druhu Protoceratops andrewsi z území Mongolska). Již kontroverzní rakouský paleontolog Othenio Abel (1875–1946), který byl velkým příznivcem německého nacionálního socialismu, na začátku minulého století předpokládal, že lebky „trpasličích“ pleistocenních chobotnatců ve středomoří mohly být podkladem pro tvorbu legend i výtvarného umění o legendárních jednookých Kyklopech (nosní otvor chobotnatců je snadné zaměnit s očnicí, nejste-li zkušenými znalci zvířecí anatomie). Ve všech těchto případech se však nutně jedná o pouhé spekulace, byť poněkud podložené vědeckými fakty.

Výtvarná rekonstrukce tvorů, žijících v minulých geologických dobách, pak pokračovala vzácně i v období středověku a raného novověku. Jednalo se vesměs o náhodná zobrazení hypotetického vzezření draků, obrů a legendárních vládců či božstev, jejichž domnělé, často velké kosti a lebky nacházeli lidé náhodně v jeskyních a stržích například po živelných pohromách. Tyto rekonstrukce lze však jen stěží považovat za „předvědecké“ či dokonce vědecké. V pozdější době (17. a 18. století) se můžeme setkat s rytinami a malbami fosilních schránek pravěkých bezobratlých, ale také například s prvními rekonstrukcemi mamutů i neexistujících tvorů, jakým je jednorožec, bazilišek apod. Za skutečnou kolébku paleoartu pak můžeme nejspíš považovat až Velkou Británii na počátku 19. století, kde došlo doslova k revoluci v lidském poznání pravěkého života. Tehdy byli světu představeni první dinosauři, ptakoještěři, druhohorní mořští plazi, ale také mnohé jiné zajímavé skupiny pravěkých tvorů. Právě v této době tak vznikají i první paleontologické rekonstrukce dávných ekosystémů oživených touto fascinující megafaunou. Mezi legendární a často zobrazovaná díla patří například malba z roku 1830, nazvaná Duria Antiquior — A more Ancient Dorset, tedy zobrazení pravěkého Dorsetu (oblasti v jižní Anglii) od geologa a paleontologa Henryho De la Beche (1796–1855). Autor založil podobu obrazu jezerní krajiny plné druhohorních plazů (ichtyosaurů, plesiosaurů a dalších) na objevech amatérské sběratelky fosilií Mary Anningové (1799–1847), která počátkem 19. století do značné míry svým vlastním úsilím postupně odkryla značnou část jurské mořské fauny jižní Anglie. Ačkoliv je tato výtvarná rekonstrukce ze současného pohledu samozřejmě naivní a nepřesná, jedná se o jeden z prvních vážných pokusů založit scénu na skutečných paleontologických reáliích.